Vyživovací povinnost dospělého dítěte vůči rodičům a prarodičům

Jakou má vyživovací povinnost rodič vůči svým nezaopatřeným dětem je jasné téměř každému. Ale jak je to s vyživovací povinností vůči nezabezpečeným rodičům či dokonce prarodičům? Občanský zákoník (který od 1.1.2014 nahrazuje Zákon o rodině) mluví celkem jasně.

 Vyživovací povinnost vůči dětem končí ve chvíli, kdy je dítě zletilé, schopné se o sebe postarat a má práci, za kterou dostane zaplaceno. V té chvíli se ovšem „karta“ obrací a vyživovací povinnost přechází na děti, které se musí postarat o své rodiče, pokud tito již nejsou schopní se o sebe postarat sami (viz. § 87 Zákona o rodině, který platil do 31.12.2013 nebo § 915 Občanského zákoníku s platností od 1.1.2014).

89/2012 Sb. Zákon občanský zákoník
Výživné mezi rodiči a dětmi a předky a potomky
§ 915
(1) Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
(2) Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.

Samozřejmě to neznamená, že se dítě musí o své rodiče starat ihned poté, co samo začne vydělávat. Vyživovací povinnost přechází na dítě ve chvíli, kdy rodič pomoc skutečně potřebuje – tzn., že jeho starobní nebo invalidní důchod je tak nízký, že mu již nestačí na pokrytí základních životních potřeb.

Pokud bylo v rodině vychováno více dětí, týká se vyživovací povinnost každého z nich, ovšem nikoliv rovným dílem, ale v takovém poměru jaký odpovídá jejich schopnostem a možnostem vůči schopnostem a možnostem ostatních sourozenců.
Praktický příklad: V rodině byli vychováni syn a dcera. Děti dospěli, osamostatnili se a poté otec zemřel. Matka již není schopná se ze svého důchodu sama uživit. Zatímco bratr vydělává např. 35 000 Kč měsíčně, jeho sestra je toho času na mateřské dovolené. V tomto případě bude syn matce na slušnou výživu přispívat více než jeho sestra.
Pokud nejsou sourozenci schopní se mezi sebou na výši příspěvku dohodnout, určí soud, jak vysokou výší vyživovací povinnosti bude každý z nich přispívat.

Je však nutné si uvědomit, že vyživovací povinnost vůči rodičům přechází na jejich děti až ve chvíli, kdy se o sebe nejsou schopni postarat vzájemně mezi sebou. Dospělé zaopatřené dítě je ve vyživovací povinnosti až druhé v řadě. O svého partnera se musí v prvé řadě ze zákona postarat jeho manžel či manželka. A pozor! - vyživovací povinnost mezi manželi nekončí ani po rozvodu.

Kdy se výživné rodičům nemusí platit

Pokud by se domáhal povinné vyživovací povinnosti na svých dětech rodič, který se o ně sám nestaral, když byly nezaopatřené, týral je či dokonce zneužíval, nedomůže se placení výživného ani soudně. Vyživné totiž není možné přiznat, pokud je v rozporu s dobrými mravy. Také rodič, který je nezaměstnaný a práci si aktivně nehledá, nemá na výživné nárok.

Ve výjimečných případech přechází vyživovací povinnosti vůči nezabezpečeným prarodičům na jejich vnuky. Jejich pomoc ovšem prarodičům nemusí zahrnovat pokrytí základních životních potřeb, ale pouze povinnou výživu.

Výživné rodičům není jen strava a ubytování

Co se vlastně rozumí pojmem slušná výživa, kterou musí dítě zajistit svému rodiči, jak o tom hovoří v § 915 odst. 2 Občanského  zákoníku?

Pokud živí jednoho ze svých rodičů jejich děti, rozumí se slušnou výživou nejen strava a zajištění pitného režimu a bydlení, ale i slušné ošacení a uspokojení kulturních a sociálních potřeb.
V praxi to znamená, že bychom svému rodiči, který je na nás závislý, měli dopřát nejen dostatek potravin a nápojů, ale i návštěvu divadla či kina, pokud to po nás vyžaduje.
Pokud sami jezdíme pravidelně na dovolenou, měli bychom stejný luxus dopřát i svému rodiči, kterého vyživujeme. Senior by si ovšem neměl nárokovat například zaplacení drahé dovolené u moře. Při případném sporu bychom obstáli i s tím, že jsme mu umožnili prožít hezký víkend na chalupě.

Pokud přejde vyživovací povinnost o prarodiče na vnoučata, rozumí se slušnou výživou pouze zajištění prostředků na jídlo a pití. 

zdroj foto: morguefile.com