Víte co je Diogenův sydnrom? Nadměrné hromadění věcí postihuje ve velké většině seniory

O co vlastně při Diogenově syndromu jde? O kompulzivní poruchu charakterizovanou jako extrémní sebezanedbávání, což s sebou nese naprostý sociální úpadek, patologickou nepořádnost, izolaci, apatii, bezohledné ignorantství vůči zoufalým prosbám a přesvědčování okolí. Hromady věcí často brání pohybu a normálnímu užívání prostor bytu a všech dalších prostor. Mezi těmito věcmi a odpadky se nezřídka najdou i výkaly a časem je samozřejmý výskyt myší, krys nebo potkanů.Postižený jedinec je schopný zaneřádit celý dům a není schopen vyhodit jedinou věc, i když jde o odpadky.

Jedná se o psychickou poruchu projevující se spíše v pokročilejším věku. Přesné příčiny nejsou známy, předpokládá se však, že vznikají vlivem postupujících depresí a stařecké demence. Uvádí se také možnost psychotraumatu. Důvod, proč nese syndrom jméno starořeckého filozofa Diogéna vlastně moc logický není. Diogenés žil ve velké skromnosti ve velikém sudu v Athénách. Název poruchy projevující se extrémní zálibou v hromadění věcí je v tomto případě vlastně ironický a především chybný, protože Diogenés rozhodně věci nehromadil, ale ani se nestranil lidské společnosti a nežil v izolaci.

Projevy a léčba křečkování

Podle psychologů je základním projevem této poruchy nejen hromadění nepotřebných věcí a odpadků, ale i následná neschopnost kteroukoli z těchto věcí vyhodit. Postižený se těmito věcmi obklopuje v přesvědčení, že se jednou můžou hodit. Přitom je však nijak neudržuje. Často si také přináší domů zatoulaná zvířata, o která se však není schopen postarat, a která v jeho péči strádají a chátrají stejně jako všechno ostatní. A to včetně s tímto nemocným člověkem, jehož fyzický stav je stále ubožejší. V nejhorších případech není schopen udržovat základní hygienu, odmítá pomoc druhých a snaží se izolovat od svého okolí. Na pokusy o pomoc či prosby může reagovat i agresivně. Mohou následovat i vážné zdravotní problémy, při stupňujícím se nátlaku okolí propadá zoufalství. Nešťastní jsou většinou i sousedé takového člověka.

Léčba

Léčba musí být komplexní, zahrnuje podání medikamentů a důslednou psychoterapii. Tomu však může často předcházet vyvedení z dezolátního bytu za asistence policie, kdy sousedé už neunesli tíhu jinak neřešitelné situace, odchyt i několika desítek koček či jiných zvířat, úklid objektu obvykle spojený s nutnou deratizací. Pacient tak končí na psychiatrii, odchycená zvířata v útulku a sousedům i příbuzným se tak obvykle značně uleví. Samotný pobyt v nemocnici či ústavu bez výše zmíněné léčby však obvykle nevede k uspokojivým výsledkům. Do budoucna se jeví slibná metoda spojení farmakoterapie, psychoterapie a aktivní pomoc rodiny.