Může se stát, že v důchodu zůstanete bez partnera. Je dobré se připravit

Život je nevyzpytatelný, někdy může vyhasnout rychle a nečekaně. Pokud nám už ale není dvacet a ani čtyřicet, je dobré mít své záležitosti v pořádku a nestydět se mluvit o tom, jaký bychom si přáli pohřeb a jak bychom chtěli, aby bylo naloženo s majetkem, co po nás zůstane. Možná to zní cynicky a nepříjemně, někdo si třeba řekne, že už mu to po smrti může být jedno, nicméně je to realita a pozůstalý partner nebo příbuzní to jistě ocení.

V současné době se se životem o samotě ve stáří vyrovnávají spíše ženy. Data statistického úřadu mluví jasně: Pokud jste žena ve věku nad padesát let, počítejte s tím, že si jednou prožijete, jaké to je být vdovou. Ovdovělých žen je v Česku rok od roku více, píše se na webu i60.cz.

U žen ve věku nad pětašedesát let je nyní ovdovělých sedmačtyřicet procent, zatímco mezi muži v této věkové kategorii nyní žije v České republice vdovců jen třináct procent. A pozor, ve věku nad osmdesát let, je už vdovami jednasedmdesát procent Češek. Dáma vyššího věku, která žije sama, je tedy model, který bude rok od roku častější.

Problém je, že v České republice životu o samotě nenahrávají ani nastavené finanční podmínky v důchodu. Pokud spolu žijí v jednom bytě dva důchodci, je to přece jen veselejší, než když jeden z nich zůstane sám. Navíc současné důchodkyně byly leckdy na mužích závislé, co se týká řízení auta, placení účtů a podobně. Smrtí partnera se tak dostanou do nezáviděníhodné situace.

Statistici radí. Na vdovství je třeba se připravit, zpráva sice nemilá ale velmi reálná.

Jde v podstatě o dvě různé roviny. Ta první je psychická. Celý život žijete po něčím boku a najednou jste sami. Není jednoduché se s tím vyrovnat a určitě stojí za to poradit se s odborníkem, jak situaci zvládnout.
Ta druhá stránka je už praktičtější. Je dobré mít jasné i finanční vztahy. Měli byste o sobě vědět, co kdo vlastní a co chce komu odkázat. Naše společnost je nastavená tak, že o smrti se mluvit nemá, lidé se často zlobí, když manžel, babička... chtějí mluvit o dědictví a o tom, jaký chtějí mít pohřeb a podobně. To je špatně. Měli by je vyslechnout a pak se podle jejich přání zachovat. Je dobré dát tomu i právní formu.

Statistiky zkrátka mluví jasně a tak by se manželé vyššího věku nebo velkého věkového rozdílu zkrátka měli nachystat, že nastane situace, kdy jeden z nich odejde. Bohužel, to že lidé, kteří se milují, umírají současně, se stává jen v romantických filmech. Realita je taková, že tady většina žen ještě léta žije bez partnera.

V čem by mělo být tedy jasno?

Netajit finanční záležitosti. Říct si navzájem o úsporách, dluzích, ulitých penězích. Vše zařídit tak, aby k nim případný pozůstalý měl snadný přístup. Není nic horšího, než když jeden z partnerů má přístup k účtu a druhý ne. Když pak dotyčný zemře, druhý se ocitá bez peněz až do vyřešení dědického řízení, které může trvat řadu měsíců.

Vyjasnit si, jak si svůj odchod ze světa představujeme. Pohřeb v kruhu rodiny? Nebo velké rozloučení, protože máme hodně přátel? Nebo žádný obřad, protože si prostě na obřady nepotrpíme? Když toto jasně formulujeme předem, ušetříme tím jednou partnerovi pochybnosti, zda udělal vše, jak měl. Řeči jsou to nepříjemné, ale nezbytné.